Ráda se dotýkám země. Ráda si v teplém dni lehnu do chladivé trávy, vnímám vůni vlhké hlíny a pozoruji ten pestrý hemžící se mikrosvět, který tam žije a my obři po něm většinu života nevědomě šlapeme. Dotýkat se země je pro mě cosi magického, cosi, co racionální logickou myslí neumím vysvětlit. Mnoho žen včetně mojí maminky mi mnohokrát řeklo, že se “rády hrabou v hlíně”. Přestože si tak ničí svou manikúra, tak vášnivě plejí, okopávají, sejí, přesazuji, ryjí a nesmírně je to uklidňuje. Proč asi?
Také jsem dospěla do věku, kdy jsem si práci na své zahradě zamilovala. Stala se pro mě meditací, časem, kdy má mysl prostě sama vypíná a já fascinovaně nořím své ruce do hlíny, pozoruji bohatý život uvnitř té vlhké temné substance, nadechuji při tom omamné vůně mých bylin, levandulí, růží, povídám si s květinami a děkuji jim za tu krásu i užitek. Při práci na své zahradě vždy zapomenu, že třeba po hovoru s partnerem se cítím naštvaná nebo zraněná, že mám starosti, obavy, necítím se zrovna fajn. Proto mnohdy už brzy zjara netrpělivě čekám, až se život na mé zahradě začne probouzet a já budu moct něco dělat. Možná to mnohé z vás znáte.
Vzdálili jsem se kontaktu se Zemí
Uvědomuji si, jak moc jsme se jako společnost vzdálili tomuto přirozenému kontaktu se Zemí. Jak jsme zapomněli, kde se bere to jídlo, které nakupujeme v obchodech. Sterilní, chemicky pěstovaná zelenina a ovoce nabalíčkované v plastových obalech. Těla zvířat rozporcovaná na úhledné balíčky masa… Mnoho dětí dnes neví, jak vypadá a jakou chuť má jablko utržené ze stromu, jak voní brambory vykopané z hlíny, jak chutná mátový čaj z čerstvě utržené máty a že ten řízek, který mají v neděli k obědu, bylo kdysi živé zvíře, které cítilo a vnímalo radost, bolest i strach. A už nevíme, jak blahé je cítit vděčnost za tyto dary.
Zapomněli jsme, kdo je naše skutečná Matka
Dávno jsme zapomněli, že zahrady, pole, louky, lesy … příroda, je naše Matka Země – Gaia. Nejstarší z bohyní antické mytologie. Matka dalších bohů i lidí. Zapomněli jsme, kdo skutečně nás živí. Že to nejsou supermarkety ani potravinářský průmysl. Ale że je to planeta Země. Že je to ona, která nám poskytuje prostor k žití – my tomu říkáme domov. Dává nám vodu, vzduch, společenství ostatních živých tvorů, jejichž jsme sestry a bratři. Dává nám obrovské bohatství nerostů, surovin, paliva, stavebních materiálů … prostě zdrojů, které jsou jejím tělem. Dává nám nejen výživu a domov, ale i oporu, podporu, uzemnění, bezpečí a vše, co skutečně potřebujeme k životu. A pokud jsme schopni to vnímat, tak i bezpodmínečnou lásku.
Kogi nezapomněli, že naše planeta je naší láskyplnou matkou
Prastaré kultury žijící tady na Zemi zcela přirozeně ctily a žily “náboženství” velké Matky. Říká se tomu také kosmologie lůna. Dnes zřejmě jedinou kulturou žijící zcela v souladu s Velkou Matkou , ve spojení s její hlubokou ženskou moudrostí, kterou moderní svět nepřerušil, jsou Kogi pocházející ze srdce hor Sierry Nevady v Kolumbii. Jsou duchovními ochránci té nejčistší kosmologie lůna na planetě. Tak, jako jejich předkové, chápou, že planeta, na které žijeme, je naší velkou láskyplnou matkou, která naše duše uzemňuje do hmoty našich fyzických těl. Vnímají, že je živá, vibruje na vibraci lásky a hojnosti. Zcela přirozeně ví, že žít s ní v souladu a vzájemné symbióze je to nejlepší, co můžeme udělat. Jsou propojeni s jejím dechem, přirozeným rytmem života, jejími cykly. Jejich život je naprosto přirozeně propojen s přírodou, cykly Slunce, Luny i většími vesmírnými cykly. Vnímají, že naše fyzická těla vznikají přeměnou potravy, kterou nám dává naše Země. Země potravu “plodí a rodí” ze svého těla – hlíny, vody, vzduchu a slunečních paprsků. Stejně jako lidská matka ze své vaječné buňky dává vzniknout tělu svého dítěte. 9 měsíců jej vyživuje v lůně uvnitř svého těla. A až jej porodí, opět jej vyživuje ze svého těla – tedy mateřským mlékem, které se tvoří přeměnou z její krve. Ta analogie a podobnost je zřejmá, není možné ji nevidět a nevnímat.
Za svou nevědomost platíme krutou daň
A často se sama sebe ptám, proč jsme uvěřili, že umělá výživa pro dítě, průmyslově zpracovaná strava pro nás všechny, sterilní domovy často bez zahrad a odpojené od přírodních živlů, nás udělají spokojenými, zdravými a šťastnými ? Je to stejné, jako když dítě vyrůstá odpojené od matky. I vědecké výzkumy dokazují, že jakékoliv mládě bez matky na umělé výživě možná přežije, ale je citově a emočně deprivované, protože mu chybí fyzický kontakt, doteky, pozornost a láska matky a celkově prostě špatně prospívá.
Odpojení od matky Země jsme stejně citově deprivovaní jako děti vyrůstající v kojeneckém ústavu či dětském domově. Ve sterilních domovech a kancelářích, většinu času žijící pod umělým osvětlením s umělou přírodou uvnitř, necítíme lásku naší velké Matky. Necítíme její soucit s námi ani vlastní vděčnost za dary, které nám dává a ani úctu k ní. A zřejmě proto ji bezcitně drancujeme, vykořisťujeme a znečišťujeme. Bez jakéhokoliv pocitu viny či studu za své chování. S absolutní absencí strachu za to, že si sami pod sebou řežeme větev.
Jak si rozpomenout?
K probuzení z tohoto nevědomého spánku stačí tak málo. Lehnout si do trávy, vnořit své ruce do hlíny, vypěstovat si vlastní zeleninu, zasadit strom, sledovat jeho růst a těšit se na jeho stín v horkém létě, pozorovat východ a západ Slunce, nechat se okouzlit proměnami Luny na noční obloze plné hvězd. A také s láskou pečovat o své tělo. Dávat mu pokrm z těla naší velké Matky čistý a nepošpiněný agrochemií, dopřát si koupel v čerstvých bylinách, pak pomalu a smyslně vtírat do své pokožky teplý voňavý olej, koupat celé své tělo v záři teplých slunečních paprsků či říct svému tělu “ děkuji za to, jak mi sloužíš “. Stejně tak vnímat vděčnost za všechny dary, které pro nás Gaia nebo chcete-li slovanská Mokoš “porodila”, abychom jimi mohli vyživovat a opečovávat svá těla.
Jsou to dary Velké Matky nám ženám, které její holografický otisk neseme v sobě. Když budeme ctít svou biologickou matku, ať už je jakákoliv, za dar života a ctít i matku Zemi, tak se pocit uklidňujícího a konejšivého bezpečí, hojnosti a bezpodmínečné lásky vrátí do našich životů.
Jak skutečně jsme propojeny s archetypem Matky v sobě, zjistíte na mých autorských seminářích Lunární Žena www.lunarnizena.cz
