Když se řekne MDŽ, co se vám vybaví? Máte tenhle svátek spojený s nějakými konkrétními pocity? Mně se vybaví moje první besídka ve školce pro maminky a básnička, kterou jsem tam poprvé recitovala. Měla jsem krásné šaty a strašně moc jsem se styděla. Pro mě to byl svátek maminek … A taky kytička sněženek. Tenkrát se prodávaly na náměstí asi za 7 Kč. Muži je kupovali 8. března svým ženám po cestě z práce domů. Pak si vybavuji sebe jako pionýrku, která zpívá nějakou budovatelskou píseň na schůzi Svazu žen. Na závěr s ostatními pionýry roznášíme ženám ke stolům červený karafiát. Tenhle obraz ženství se do mě otiskl jako „pracující žena, která hodně vydrží“. Tehdejší soudružky ve svých normalizačních kostýmcích ve mně asociace krásy ženství vůbec nevyvolávaly. Já jsem chtěla být princezna a tak nějak jsem se do té doby vůbec nehodila. Tím, co znamená být ženou, jsem se hlouběji začala zabývat, až když mi bylo lehce přes třicet, měla jsem dvě děti a čelila těžkému rozvodu s mužem, který se mě snažil důrazně přesvědčit, že jako žena jsem v podstatě bezcenná a bez něj nepřežiju. To se mu naštěstí nepodařilo. Naopak jsem začala nahlížet do svých hlubin a hledat tam svou skutečnou podobu. Ženu, která se skrývá pod těmi všemi maskami, jak by ta „správná“ žena měla vypadat.
Od kdy se slaví MDŽ?
Historické prameny uvádí, že první oficiální oslavy proběhly už v roce 1911 v Rakousko-Uhersku, Německu, Dánsku a Švýcarsku. Datum 8.března se ustálilo po roce 1917, kdy stávka žen v carském Rusku za chléb a mír odstartovala významné politické změny, které vedly až k VŘSR. A v roce 1975 vyhlásila OSN 8.březen oficiálně jako Mezinárodní den žen. Za vznikem prý stojí německá socialistka a aktivistka Clara Zetkin, která myšlenku mezinárodního svátku žen navrhla už v roce 1910. Bojovala za prosazení volebního práva žen, rovných pracovních podmínek, rovných mezd, ochranu matek a dětí a obecně rovnoprávnost … Ne nebojte se, rozhodně nechci psát politicky orientovaný článek 🙂 Jen se na základě těchto jednoduchých faktů zamýšlím nad tím, co se za těch 116 let změnilo ?
Je dnešní žena jiná?
Na první pohled se toho změnilo velmi mnoho. Ženy mohou volit, mají ze zákona dané rovné podmínky, jsou v politice, na vedoucích pozicích firem, v armádě, u policie, mohou rozhodovat nejen o svém těhotenství, ale dokonce i o možnosti početí … Je toho mnohem víc a já si nemyslím, že tohle všechno vede k opravdovému rozkvětu ženství v ženách, i když tato rovnost ve společnosti je určitě fajn. Nejsem rozhodně aktivistka bojující za práva žen. Jsem terapeutka a průvodkyně žen na cestě ženstvím. Poslouchám ženské příběhy a ukazuji ženám, jak léčit svá ženská zranění a jak zažívat v životě skutečnou radost ze svého ženství. Mám jiný způsob náhledu na realitu, používám jiný slovník, než ženy, díky kterým máme dnes MDŽ. Ale přesto vidím stále jednu paralelu mezi námi a našimi prababičkami. A to je obdivuhodná pracovitost a houževnatost. Stále žasnu nad tím, co dnešní žena dokáže všechno v každodenním životě stihnout. Máme sice rovnoprávnost, můžeme nejen voli, ale i pracovat, podnikat, mít své vlastní peníze, ale za tuto „svobodu“ platíme tím, že pracujeme na dvě směny. Jedna je tzv. v práci za mzdu a druhá je doma a ta je zadarmo. Práci hospodyně, kuchařky, uklízečky i vychovatelky běžně zvládá jedna žena. Děláme to z lásky ke svým dětem, partnerům a taky z povinnosti, z pocitu, že se to „má“ a „dělají to tak všechny ženy“. Jsme obdivuhodně pracovité, výkonné a prostě vydržíme. A i když máme spoustu technických pomocníků, které ženy před 100 a více lety neměly, přesto nejsme spokojenější a šťastnější ve svém ženství.
Daň za rovnoprávnost s muži
Rozhodně nejsem pro návrat k životu na začátku minulého století. Jen ve své každodenní terapeutické praxi vnímám víc, než kdokoliv jiný, jak krutě platíme za svou „výkonnost“. Za potřebu vyrovnat se mužům. Možná ani ne proto, že bychom chtěly, ale často proto, že ekonomický tlak, který dnešní ženy často pociťují, jim prostě nedává na výběr. Zůstat doma s dětmi a platit si třeba pomocnici či vychovatelku k dětem, tak jak to bývalo běžné dříve, si dnes mnoho žen nedovolí a ani je to nenapadne. A daní za to, že to prostě „vydržím a makám“ je pak často narušené ženské zdraví. Velmi citlivě na tlak, nadměrný fyzický výkon a stres reaguje náš hormonální systém. Poruchy menstruačního cyklu, cysty, myomy, endometrióza, klimakterické obtíže, poruchy štítné žlázy, deprese, poruchy spánku, onkologické problémy … to jsou nejčastější projevy, kterými se naše ženské tělo brání proti permanentnímu přetížení a tlaku na výkon. Jak moc toho dělá a jak moc vydrží, si většina žen uvědomí až začne řešit zdravotní problém. A není jednoduché v tuto chvíli přeorganizovat svůj život tak, aby ubrala ze své každodenní zátěže. V tomto se, myslím, za posledních 116 let nic nezměnilo.
Co dělá ženu ženou?
Co je tedy tou esencí ženství, která nás odlišuje od mužů, dávám nám naši ženskou jedinečnost a je hodna oslavy v rámci MDŽ? Nemyslím si, že je to jen pracovitost. Naše schopnost milovat, pečovat, léčit, nabízet porozumění a skutečnou moudrost, tvořit a vyzařovat krásu … to jsou hodnoty skutečného ženství. Tyto kvality si zaslouží oslavy, úctu a respekt v celé společnosti. Dovedete si představit, kdyby ženy byly odměňovány za to, kolik poskytnou lásky, soucitu, jemnosti, péče, moudrosti, krásy, sexappealu? Kolik porodí dětí a dovedou je zdárně do dospělosti? Kolik zatvrzelých mužských srdcí otevřou lásce a kráse? Kolik skutečné moudrosti předají společenství, ve kterém žijí? Kolik vytvoří krásných útulných domovů, živých a plodných zahrad ?… Mám pokračovat? Přijde vám to příliš velká utopie?
Co tedy s tím?
Vím, realita světa, ve kterém žijeme, je úplně jiná. Ale svět se nezmění, pokud my ženy nezačneme vidět svoji velikost, krásu, božskost. Pokud se nezačneme oceňovat samy. Pokud nezačneme oceňovat i ostatní ženy. A možná právě Mezinárodní den žen může být tou příležitostí uvidět tu krásnou moudrou bohyni v sobě i v ostatních ženách. Úcta zvenčí přijde teprve tehdy, až se úcta k ženství probudí uvnitř nás. Vím, že je to náročná cesta. Sama po ní kráčím 26 let a cítím, že stále nejsem u konce. Ale vidím na sobě i mnoha ženách, které prošly mými semináři, terapiemi, jak proměnily svou probuzenou ženskostí sebe i okolní svět.
Svět bez ženskosti, svět bez ženských žen, bude mrtvým místem plným agrese, zvrácenosti, násilí a dalších projevů ega. Svět bez ženskosti bude světem bez lásky, bez radosti, bez božské tvořivosti. Využijme MDŽ k tomuto uvědomění, předejme kus své úcty a obdivu i dalším ženám. Oslavujme společně. Když rozzáříme své božské ženství, muži se k oslavám s úctou a láskou rádi připojí. A rozhodně nečekejme jen na 8.březen.
