Ano, my ženy rády tančíme. Když přijdete na nějakou párty, diskotéku, večírek, tak většina tančících jsou ženy. Není už řídkým jevem, že vidíme tancovat spolu dvě ženy a to i v páru, kde přirozeně jeden z tanečníků má být muž. S mnoha muži je to problém. Buď netančí vůbec, nebo neradi nebo málo … Mužů, kteří tančí rádi a třeba se nějaký tanec aktivně učí, je stále menšina. Zamýšlely jste se někdy nad tím, proč to tak je ? Už malé holčičky se rády zdobí, oblékají si sukýnky, pouští si hudbu a dělají „ tany tany tanyny …“. Moje dcera vzpomíná na to, jak jsem jí držela v náruči, tancovaly jsme spolu a točily se po celé místnosti. Jsou to pro ni prý jedny z nejkrásnějších vzpomínek na dětství. Dnes je z ní půvabná profesionální tanečnice. Mám i syna, ale ten po mě v raném dětství vyžadoval úplně jiné aktivity – chodili jsme zkoumat komíny, kanály a výfuky aut. Vnímám, že každé pohlaví má v sobě zakódováno něco jinak.
Tanec jako cesta ke svému ženství
My ženy jsme přirozeně ženské. Alespoň dokud jsme malinké holčičky a naši rodiče nás nechají být přirozenými. Nemá to žádný „vnější“ důvod, proč se rády točíme, smějeme, milujeme rozevláté točící se sukýnky, závoje, vlasy. Rády tancujeme samy před zrcadlem i se sestrami, kamarádkami či maminkou. A pokud tahle aktivita není v rodině nikým podporována (bohužel třeba ani mámou), tak tancujeme a zdobíme se tajně. Nepřemýšlíme nad tím, že točením roztáčíme své čakry, dostáváme se do extatického stavu čiré přítomnosti, rozproudíme svou kundalinní energii, vyplavíme spoustu endorfinů a cítíme se smyslné a krásné. Takhle by to popsal vědec či učitel tantry. My jen cítíme, že je nám moc fajn, baví nás to a jsme plné radosti a vitality. A tohle je na ženství krásné. Pak bohužel v mnoha rodinách „zvítězí“ patriarchální intelekt, požadavky rozumu, serióznosti, praktičnosti a naše roztančená vnitřní žena se začne spoutávat, ostříhá si vlasy, začne preferovat kalhoty a svetry, které zcela skryjí smyslnou ženskou postavu. Začneme se učit, pracovat na sobě, dokazovat svoji hodnotu tím, jak jsme supervýkonné a rovné mužům. A na tance jako spontánní projev ženství zapomeneme.
Břišní tance jako proces rozvzpomínání
Orientální břišní tance se „učím“ už 24 let. Když mi bylo 31 let, byla jsem na prvním workshopu u Lízy Vegrové a ona mě doslova „učarovala“. Nikdy před tím jsem neviděla tak nádherné, přirozené, půvabné a smyslné pohyby. Byla jako z pohádky o Šeherezádě. Všechno ve mně křičelo „ Toto chci taky umět !“ A začala má už 24 letá cesta rozvzpomínání se na své ženství. Stále nemám tak precizní a dokonalou taneční techniku, jako ona, ale ladnost a pružnost mého těla je úplně jinde, než před lety. A také vědomí toho, kým jsem – ženou Bohyní . 24 let orientální břišní tance učím i jiné ženy. A miluji i na nich ten proces rozvzpomínání se na své ženství. Ženy, které vydrží alespoň rok a více, prostě zkrásní. A to bez ohledu na věk či typ postavy. Mají lepší vzpřímený postoj těla, začnou se zdobit, krášlit, pořídí si taneční kostým, časem ne jeden. A hlavně začnou zářit, protože jejich sebevědomí a sebeláska zesílí. Mnohým se zlepší či vymizí rozličné zdravotní či psychické problémy. Začnou vnímat radost z toho, že jsou ženami.
Historie orientálních břišních tanců
Orientální břišní tanec je jednou z nejstarších forem tance. Jeho vznik sahá hluboko do historie starověkých civilizací Blízkého východu, severní Afriky a Střední Asie. Předával se z generace na generaci ženami, často v kruhu rodin a komunit. Původně to byl rituální ženský tanec, který oslavoval plodnost, cykly přírody a ženské tělo. Ženy tančily při významných životních okamžicích – rituálech- od puberty, přes svatbu, porody, mateřství až k menopauze. Ve starověkém Egyptě a Mezopotámii se zachovaly vyobrazení tanečnic s výrazně zdobenými boky, aby podpořily a zvýraznily pohyby pánve. Tyto pohyby neměly jen bavit, ale byly spojené s uctíváním ženského principu – bohyně krásy, lásky a plodnosti. Měly také i praktický význam. Připravovaly tělo ženy na porod a byly přirozenou součástí první doby porodní. Rodička za podpory ostatních žen tancovala, vlnila pánví, porodní cesty se otevíraly a přirozený taneční pohyb v rytmu hudby uvolňoval porodní bolesti a stahy. Takovýto porod byl skutečnou rituální událostí zrození nového života. S nástupem patriarchátu tento tanec provozovaly ženy v harémech. Tancovaly pro svého muže ale i pro sebe, pro ukrácení dlouhé chvíle, pro udržení těla v dobré fyzické kondici. Ve 20. století se tento tanec začal šířit do Evropy a Ameriky. Často byl nepochopen a sexualizován a místo posvátného tance ženské síly se stal atrakcí kabaretů a varieté.
Chrámové tanečnice
V mnoha starověkých kulturách existoval fenomén, který dnešním uším zní nepochopitelně – chrámové tanečnice neboli posvátné prostitutky. Slovo prostituce, které dnes nese hanlivý význam, mělo tehdy úplně jiný rozměr. Propojovalo tělo a sexualitu s božstvím a posvátnem. Chrámové tanečnice v Mezopotámii, Sumeru, Babylónu, starověké Indii či v některých oblastech Středomoří byly služebnicemi bohyně lásky, plodnosti, sexuality. Např. Ištar, Inanny, Eset a dalších. Tyto ženy tančily, zpívaly a milovaly se ne pro zisk, ale jako součást rituálů, které měly posvětit spojení člověka s božstvím. Byly považovány za prostřednice mezi lidmi a bohy. Sexualita byla brána jako svatý akt, který člověka očišťoval a propojoval s životní energií, plodností a přírodou. Tělo nebylo hříšné ale božské. Chrámové tanečnice kdysi tančily, aby zůstaly v živém spojení s Bohyní. Každý kroužek pánví, vlnění páteře, chvění boků či bříška probouzel v jejich tělech sexuální energii, naši životní sílu.
Břišní tance pro dnešní ženu
Proto i dnešní žena může pocítit v sobě tento dotek božského ženství právě prostřednictvím břišního tance. Probudí v sobě energii kundalinní – naši životní sílu, která byla s nástupem patriarchátu v nás ženách po tisíciletí potlačována, označována za hříšnou. Tato posvátná energie, která proudí z pánve směrem vzhůru, uzdravuje nejen ženu samotnou, ale i ostatní ženy, které ji sledují a inspirují se jejím tancem. A je samozřejmé, že působí velmi přitažlivě a eroticky i na jejího partnera. Skrze vědomý pohyb žena znovu objevuje, že tělo není jen „nádoba“, ale posvátný prostor, kde se rodí radost, touha a životní síla. Když tančíme, rozpouštíme napětí v pánvi i hrudníku. To jsou místa, která nesou vzpomínky na naše ženská emocionální zranění. Každý kroužek či osmička boky je jako klíč, kterým odemykáme zamčené dveře. Vrací do těla oheň a šťávu, které oživují nejen nás, ale i naši sexualitu, vztahy, tvořivost a odvahu být sama sebou. Mnoha ženám se upravil menstruační cyklus, gynekologické obtíže, znovuzískaly plodnost či propluly harmonicky menopauzou. Uvolnily ztuhlé klouby, páteř, posílily pánevní dno a zažívají lepší slast při milování. A takové ženy rozkvetou jako nádherné růže bez ohledu na to, zda je jim 20 či 60 +.
Prostě tančit znamená být v přímém spojení se svou božskou ženskou podstatou. Zažívat radost ve svém těle bez ohledu na to, zda se někdo dívá a tleská či nikoliv. Tančit znamená meditovat a nechat sebou procházet tu krásnou sexuální energii – tedy život sám. Malé holčičky to ještě cítí, dokud jim to někdo nezapoví. A můžeme si na to rozpomenout i my. Stačí jen pustit si hudbu, rozvlnit boky, rozpustit si vlasy a vzpomenout si na bohyni v nás.
